Přes svátky jsem udělala rozhodnutí, že letos budu doma. Na mateřské se svými projekty. Taky si to přeje mé tělo. Poslední, co se mu teď chce, je jezdit někam do lesa, nedejbože do pouště. A tam zažívat všechno to nepohodlí, které bylo pro něj jen nedávno základ.

Fajn, říkám si, poslechnu se. Z amazonky se proměním v opatrnou tetu v teplých papučích.

Po dvou měsících experimentu zjišťuji, že to není jen otázka nálady. Je to otázka struktury. Chce to detaily. Třeba nezvedat telefon, když opravdu nemůžu. Nebo ještě víc regulovat vycházky. Říkat „ne“ i tam, kde by bylo mnohem jednodušší říct „ano”.

Cítím se v tom celém trochu jako v káznici. Jako v těch přísných rozvrzích pro intelektuály, které navrhuje Sertillanges. A taky mi z toho chvílemi pěkně vyhrává. Zatím bez epifanie.

Další problém jsou standardy. Budu se držet metafory mateřské. Například auta. Většina pětidveřových modelů je navržená pro dvě dětské sedačky. Jakmile máte tři, přestáváte existovat. Nikdo vám to neřekne nahlas. Jen zjistíte, že se nevejdete.

Teď vztahy. Když některým lidem ty telefony nezvedám dlouho, jednoho dne přestanou volat. Ticho má svou logiku. Nové vztahy v tomhle režimu vznikají těžko. Na vstřícnost je potřeba energie. A tu dávám jinam.

Třeba do tabulek a nových stránek rukopisu. Ždímu se nad nimi každý den od sedmi ráno až do večera. Když se to zkříží s vycházkou, není to růžové. Obvykle jen koukám na lidi, se kterými jsem, a nemám co říct. Všechno jsem odevzdala už doma.

Jsem zvědavá, kde s tímhle budu za rok. Možná zmizím. Možná zesílím. Jsou ale chvíle, kdy si přeju, aby to pokračovalo. A je jich čím dál víc.

Čím víc do své mateřské dosedám, tím víc vidím, jak je svět nastavený pro jiný. Pro jiný počet sedaček. Pro jinou míru dostupnosti. Pro jiný druh ženy.

Být sama sebou něco stojí. Logisticky především.