Vystoupím z taxíku a na nejvyšších podpatcích, jaké vlastním, procupitám do brutalistického lobby. Sesunu se do luxusní pohovky a skoro se tak ztratím ve svém kožichu. Je v něm jako u krbu. Chci si to napsat, ale jen co vytáhnu zápisník, vyruší mě číšník, zdalipak si něco dám.

‍

Ne, jdeme nahoru, ale on, že prý bych si mohla dát alespoň vodu. Chci, aby už šel a mohla jsem si psát, tak souhlasím. Zabořím se do lišky ještě hlouběji a těším se, že budu moct tak deset až dvacet minut tvořit. On totiž nikdy nechodí včas.

‍

Dnes mi to ale udělá naopak.

‍

Ucítím ho dřív, než ho uvidím. Vím, že se ke mně blíží, nemusím ani zvedat hlavu. Rozvibruje se mi kůže a kdybych se nezlobila, že mi tím krade to čekání, v části sebe na chvíli zapřu gravitaci. Když se na mě usměje a ramenem jako jeřáb si mě vytáhne z gauče, vím, že nemusím. S ním jsem nahoře tak akorát.

‍

Ve výtahu se trochu víc obejmeme, ale ne moc. Ani jedna střela zbytečně brzy. Nahoře je to jako v obýváku, až na některé jídlo. Dýňový pudink s nevímčím, jesetera s černými jikrami, ani becherovkové želé bych si doma nedala. Ale útulno mi tam je.

‍

Protože s ním je mi útulno vždycky. Chci mu to říct, ale pořád se mě na něco vyptává. Nerozumím, jak ho vše z mého života může tak zběsile zajímat i po takové době. Pravda, teď mám novou podnikatelskou vizi, tak se naše romantika rychle zvrhne v křesání byznys plánu.

‍

Vidím na něm, jak to celé vidí, i když to není jeho projekt. Vidím, jak v něm vidí vše, co už v životě udělal a dotlačil ke zdaru. A jak moc chce, aby mi to pomohlo dosáhnout úspěchu. Miluje moji spokojenost. A dneska se chová, jako by měla být jeho zadáním i za dvacet let.

‍

Jako by mi to chtěl nachystat a mohl pak jednoho dne v klidu umřít.

‍

Nebráním se a nebojuji. Zkouším poslouchat. Najednou to není jen proud chytrých historek v suverénním těle. Najednou mám pocit, že mě ve svých slovech čte. A čte i to, co jsem si chtěla zapsat, ale právě kvůli němu ještě nezapsala.

‍

U espressa na konci mi řekne, že si dnes na Médiu přečetl všechny mé texty.

‍

Řekne to klidně. Jako by vůbec nebylo divné, že to udělal až teď.

‍

Ve výtahu ho obejmu. Nadšeně, ale klidně. Jako by vůbec nebylo divné, že jsem ho poprvé doopravdy slyšela až dnes.

‍