„Dove le donne avevano sette, otto mariti ...“

Zní moje nejoblíbenější věta z románu Čarodějka z Florencie od Salmana Rushdieho. Ale pouze v italské verzi. V žádném jiném ze svých osmi jazyků se s ní neumím takhle zžít. Nechat se jí naplnit. Jako se šlehačkou plní mé milované florentské buchtičky Maritozzi.

Pokaždé, když tu větu slyším, což je zhruba jednou za měsíc, protože to poslouchám furt dokola, musím si vzpomenout na Mária. Sedí na zahradě u jezírka, kde mu žabáci dělají refrén, a opakovaně mi říká:

„Polyandrie je jediné řešení, vážně.“

„Samozřejmě,“ vyprsknu smíchy.

„Ty to nechápeš, velká data ve vyspělých společnostech se shodují na tom, že si ženy tradičně vybírají ligu o level až dva vyšší od sebe sama. Dlouhodobým dorovnáváním na trhu vzniká skupina žen, na kterou žádná vyšší liga nezbývá.“

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Že bych zrovna já v téhle skupině mohla být? Že by na mě nezbývali muži o úroveň až dvě chytřejší, schopnější, vzdělanější a bohatší? Když nad sebou celý život cítím patra jak v paláci v Síkrí – což je druhá TOP lokace Čarodějky, kdyby vás to zajímalo – a sultán Akbar je hned po Kaře-Köz moje druhá nejoblíbenější postava. Někdy i první, podle momentálního gendrového naladění.

Ať je to jakkoliv, semínko polyandrie se ve mně ujalo. Vybrala jsem si prozatím její nesexuální a volnější verzi. Na fest mám jenom jednu firmu s jedním mužem a druhou mám s ženami a i to s ženami, se kterými jsem rodina. Čili v byznysu žádné výstřednosti.

Ve všech ostatních oblastech jsem ale už polevila. Dlouho jsem si myslela, že dospělost spočívá v nalezení člověka, který zvládne všechno. Bude chytrý i laskavý. Praktický i poetický. Schopný i zábavný. Bude rozumět literatuře, podnikání, vztahům, architektuře, italským románům a ideálně ještě mně.

Ukazuje se také, že jsem tohle všechno chtěla hlavně po sobě. A když jsem toho neuměla dosáhnout, tlačila jsem na ostatní jako sultán Akbar, jen s významně horším výsledkem.

Až jsem se z toho jednoho dne unavila skoro na smrt. A musela uznat, že metodika Kary-Köz by mi mohla být bližší. Spolu s Máriovými vhledy to vede k tomu, že dnes mám muže, se kterým řeším architekturu a development, muže na literární projekty, dalšího na jídlo a cvičení a dalšího, který mě učí střílet. Pak jednoho, který by s žádným z předchozích nevydržel v jedné místnosti ani deset minut. A všichni dohromady pořád nedokážou nahradit Alžbětu nebo moji sestru. Ani Terezu. Ani Bohdanu. Což samo o sobě celou teorii stvrzuje.

Po roce testování tedy musím uznat, že nesexuální polyandrie funguje překvapivě dobře. Jen jsem postupně zjistila, že většina jejích účastníků o ní vůbec neví. A některé z nich navíc tvoří ženy, četné postavy z mých snů, mrtvé spisovatelstvo a jeden italský vypravěč, který mi jednou měsíčně připomíná, že někde na světě stále existují země,

dove le donne avevano sette, otto mariti.