Pravou rukou držím volant a pohledem sleduju náramek na svém zápěstí. Pohybuje se v rovnoměrných půlkruzích tam a zase zpátky. Vzala jsem si ho ráno pro štěstí a zase se mu to povedlo.

Mlčení naplňuje celé auto. Kdybychom teď otevřeli okénka, vyvalí se ven a stromy ve větru pojedou pantomimu. Líbí se mi v té zvukotěsné kapsli a cítím, že i táta je rád. 

Nevím, jestli je rád proto, že nám to jednání dopadlo nebo spíš proto, že jsme si tam ani jednou neskočili do řeči a nepohádali se. Možná je rád kvůli něčemu úplně jinému, nebo je rád jen tak. V duchu si tipuju, jak dlouho se takhle spolu dokážeme radovat

Sázím na pět minut, vydržíme tři.

Za zbylou hodinu cesty postavíme přes dalších dvacet bytů v Satalicích, stovku holobytů ve Zvoleně a vyrazíme jeden tunel v Polsku. Pak se začneme těšit, jak hezký budeme mít klid, kdyby náhodou nic z toho nevyšlo.

Tenhle motor není na naftu, pomyslím si. 

Když pak dole u vchodu čekáme na mámu, už zase mlčíme. Jako bychom si oba sumýrovali, co řekneme, když nebude souhlasit a jak to všechno uděláme, pokud souhlasit bude. Oba se uvnitř smějeme blahem z toho záchvatu snění.

Jenže takhle to není pořád!

Napnu síly k nezapomnění, ale vše těžké a minulé je zrovna zarostlé světlounce růžovými pivoňkami. Nakonec přece jen z paměti vylovím pár útržků svých rozdrásaných nervů. K tomu přihodím tátovu vyoperovanou ledvinu, sestry bolavé dutiny, mámino zvětšující se srdce a několik dalších nevratně poničených střepů.

Pak mě nenapadne nic lepšího, než vzít pájkovačku a nějak to zkusit. Připojuji jeden kousek k druhému. Pomalu a opatrně, jak to jen jde. Po dlouhém snažení vznikne velká blankytně-tyrkysová ryba s černými flíčky. Prosvítají pod kůží podobně jako u našeho buldočka. Je překrásná. Lesklá a hladká s ústy dokořán ve tvaru kruhu.

Jako můj náramek, docvakne mi.

Když ji otočím břichem vzhůru, všimnu si, že má kohoutí nožky a kokrhá.

Nechci to ale už předělat. 

‍