Po týdenním domácím vězení vyrážím slavit. Naordinovala jsem si knižní klid v rodičovském domě na Spiši, pravý opak zážitkové dovolené, už to chce jenom završit modlitbou, říkám si, když prsty lovím knoflíčky a dírky nejlepších šatů, co jsem si sem vzala, k nim vzácné říční perly a drdol vysoko a vlevo. 

Okázale nasedám do auta, zlatá hodinka, teplo tak akorát a už v naší vesnici se proti mně vyřítí antracitový kožíšek s šafránově zelenkavýma očima, proběhne úplně natěsno, všechno to k sobě ladí, oči k mým šatům, srst k mému vozu, ani mě nenapadne, že bych teď byla jako táta a vrátila se, ne, určitě mi přinese něco důležitého, jsem si jistá jak málokdy.

Jedu dál, mělo by to být tak dvacet minut jízdy, ale zabloudím na rovné cestě, jak to ráda dělávám, když mám čas, ale často, i když nemám, takže nakonec jedu skoro čtyřicet minut, dokonce i po makadamu mezi polemi, objevuji končetiny vesnic, ze kterých jsem dosud znala jenom trup. 

V cíli mě přivítá zjevení, poprvé do areálu Kapituly vstoupím od zahrady, je to filmové, až se vznáším, když proplétám bílými sandálky, ze kterých vykukují červené oblázky nehtů. Do kostela to mám z této strany blíž bočním vchodem a to je dobře, hlavním bych se tam nedostala, protože je právě uzavřená mše, zástupy kluků různého věku, není jediné holky, není jediného jiného pohlaví ze zbylých dneska známých. Jen já a oni a červené pletené lano, které blokuje přístup ke svíčkám u hlavních vrat.

Plamínky za peníze s prosbou a vděkem počkají po večeři. Vydám se na ni do klína posvátné pevnosti, je obrostlý zahradou v soumraku, ve kterém svítí oranžové, medové a bílé baňky moků, přede vzduchotechnika a poletuje černý anděl s bílou mašlí na copu. Uvnitř po stěnách kýče pana Ježíše, ale také jeden überkitsch Spišského hradu, za kterým se v dáli vyjímají Tatry. 

Dávám si tekvicový prívarok s fašírkou, který jsem nejedla od jídelny na základce a nemám, co bych mu vytkla, ale mně chutnal i tehdy. K němu matonka a decaf v šedém šálečku, vše splývá s houstnoucí oblohou a vistárií v kulisách mého privátního soirée na počest klidu a ticha.

Po jídle stoupám rozsvícenou uličkou zpátky ke kostelu, který přikrytý tmou vypadá jako ve Francii nebo v Ecově románu. V Ecově románu je přesnější. Nedovolí mi to neudělat první a jedinou fotku mého exilu, která mě omámí natolik, že zapomenu. 

Zapomenu, co se před dvěma lety stalo na kapitulském parkovišti. 

Když jdu k autu, přiláká mě obelisk, chci blíž, musím se přece podívat. Z dálky vypadá jako zamlklé shromáždění šafránově zelenkavých kahanů na ověnčeném bílém náměstí. A zblízka nakonec taky, kdyby… kdyby to nebyl pomník třem dívkám, které na jejich cestě za světlem přejel autobus. Řidič omámený kapitulskou krásou zapomněl.

Zapomněl zatáhnout ruční brzdu. 

Tři siluety vygravírované do světlého kamene, jedna s korálkovou čelenkou, jedna s nízkým ohonem a jedna s prostými rozpuštěnými vlasy.

Katka, Lucka a Sofie. 

‍