V adventu jsem si udělala výlet do Florencie. Nebyla jsem tam dvacet let, a tak jsem se už nemohla dočkat, až pozdravím Danteho a všechny renesanční mistry. Jak si dám bisteccu fiorentinu a sáhnu si na tisíce struktur ručně dělaného papíru, který si budu všechen chtít koupit domů. Ale ovládnu se a nakonec koupím jen pár sešitů jako dárky. Pro sebe radši nic.

A tak to i bylo. S Alžbětou, moudrou ženou, se kterou se dobře dělá všechno možné, jsme se toulaly uličkami, rozjímaly v Uffizi nad uměleckými díly a rozmazlovaly své chuťové pohárky, jak jen to bylo možné. Všechno šlo hladce a náš výlet by byl dokonalý, kdyby…

Kdyby se mezi místními pekařskými skvosty neobjevil maritozzo – kulatá buchtička, rozřízlá po straně a ve tvaru měsíčku vyplněná šlehačkou. Před dvaceti lety se ve Florencii rozhodně nevyskytovala a teď mě tady na každém rohu hypnotizovala jako křišťálová koule.

Jenomže pokaždé, když jsem si ji už už chtěla dát, něco do toho vstoupilo – nehlad, nechuť, nedobrá hvězdná konstelace nebo jen jiný dort či dobrota. A tak se stalo, že mi to v prosinci ve Florencii s maritozzem jednoduše nevyšlo.

Od té doby je to už víc než měsíc a já na tu buchtičku pořád myslím. Občas se k ní přidá i jiný objekt nebo člověk a buzerujou mě z toho šuplíčku v mozku společně. Vím, že marit­ozzi mají v Italians na Smíchově, ale odmítám kvůli nim jezdit přes celou Prahu a nechat je, aby mě takhle sprostě ovládaly.

Nade mnou nevyhrajete! řeknu si pokaždé a odolávám dál. Někdy si místo nich dám jinou buchtu, jindy si udělám lahodný zdravý dezert s erythritolem a utěšuju se, že je to takhle stejně lepší.

Není.

Jednoho dne se probudím a touha je tak silná, že musím zakročit. Žádná dechová ani meditační technika nezabírá. Vyskočím z postele, obléknu se a odjedu autem na své oblíbené místo u Labe, kam chodívám hloubat o těch nejtěžších tématech. Uvidíme, co na moji buchtobsesi řekne mystérium staroboleslavské přírody.

Hnědé rákosy, řeka zmrzlá tak, že se mnou vůbec nemluví, a všude, kam kouknu, bílé cáry sněhu. Přesně jako ten úšklebek šlehačky, co provokativně lemuje maritozzo. Kam se jen rozhlédnu, nejde vidět nic jiného než moji prokletou buchtičku.

A tak se poraženě vydám domů, převléknu se do lepších šatů a slavnostně se vypravím metrem na Smíchov. Po cestě si čtu sbírku básní od Typlta, takovou, co ani nelze koupit, úplně mě vcucne. Proberu se až na Zličíně, ale nakonec co? Jedu si pro marit­ozzi přes celou Prahu. Pár zastávek tu a tam.

Paní v Italians mi dvě buchtičky krásně zabalí a nabídne mi k nim ještě pistáciové trubičky cannoli. Přesně ty, co se ve Florencii pro změnu líbily Alžbětě. A ona o nich dodneška určitě sní taky, jen to jako moudrá žena tolik nerozmazává.

Řeknu si, že jí to vezmu jako dárek na odpolední čaj. Ona zajásá překvapením, bude šťastná a já konečně taky. Jenomže mezi teď a odpolednem na mě čeká ještě celý další půl den, kdy na spisovatelském kurzu ve Skauťáku zápolím se zvrhlou chutí to všechno sežrat. A nedonést pak k Alžbětě už ani tu hezkou krabičku.

Zachrání mě pouze a jen vědomí toho, že udělám-li to, vybouchne celá tahle historka. A tak to poctivě vydržím až do páté, kdy marit­ozzi s Alžbětou labužnicky spapáme a je nám z toho jako v pohádce.

Na druhý den se jdeme dlouze projít kolem Vltavy, která už díky Bohu zmrzlá není, tak leccos i řekne. Cítím se fajn a spokojeně. Jako po dlouhé misi, která prostě nějak dopadla.

Po procházce se ještě stavíme v jednom řemeslném pekařství, kde mají tolik buchet, až se mi zase významně zvedne tep. Dlouze je zkoumám a nakonec si vyberu trojhránek s vločkami. Buchtičky už opravdu ne, ujistím se.

Celou cestu domů pak špekuluju nad tím, že jsem si radši měla vzít tu makovou nebo tu tvarohovou, protože fakt vypadaly moc dobře. A přestože mi trojhránek doma chutná a není na něm vůbec nic špatně, myslím na ty buchty pořád dál.

Tak ráda bych věřila, že pokud si je příště vezmu rovnou, budu mít konečně klid.

Nebudu.

Moje buchtičková cesta nikdy neskončí. Svět se prostě nedá sníst celý. Ani ten italský.