Blaženost je

když omítky schnou

jako bylinky

a spolu voníme

vlhkem a vánkem

Teď, když je vedro jak na blízkém východě, cáry oranžové ochranné sítě na lešení v nehybném ovzduší vlají tak pomalu, až mi připomínají Hasana z mé oblíbené pohádky - Zloděj z Bagdadu.

Ten neustále snil o oáze nepopsatelných rozkoší, kde bude jen on a samé ženy a horko a jakýsi zvláštní druh řádu-neřádu. Tak přesně tohle teď na Magnolii mám, jen gendrový ne-poměr je opačný.

Miluju!

Nedávno jsem měla přelomovou zkušenost s automatickým psaním. Vznikla z toho nepublikovatelná, ale pro mě zásadní a silně katarzní litanie, kde každá věta začíná slovem MILUJU a pokračuje různými mými atributy … nejdřív dobrými, ale pak také slabostmi, trýzněmi a deviacemi.  

Schválně, zkuste si to.

Jedna z těch asi padesáti vět zní následovně:

Miluju vyčnívat, mít to jinak, říkat pravdu, i tu odpornou a hnusnou, ale rovnocenně miluju, když se zmenšuju a hopsám okolo někoho jako kozička.

A jak si tak hopsám kolem jednoho spisovatele, protože teď už konečně můžu, když to miluju, nabídne mi na zklidnění Lolitu od Nabokova načtenou Mejzlíkem.

A tam se to stane.

Stane se mi emoční Alef. Čtenáři Borgese vědí, ostatní snad brzy zjistí.

Několik nocí cítím člověka ze všech stran.

Jeho něhu.

Jeho směšnost.

Jeho zvrácenost.

Jeho velikost.

Velikost především.

A pláču u toho déle a více než Hasan, když ho Princ Tádž Elmaluk ze Sakáru přiletí na létajícím koberci do jeho oázy nepopsatelných rozkoší vyzvednout s tím, že už musí jít, protože jinak se Džadur zmocní princezny Jasmíny!

A pláču dodnes, když vidím ty omítky, protože nejsou ani suché, ani mokré, ani krásné, ani ošklivé. Jsou jenom rovné, Bohudík. A stavba není ani bytovka v mašličkách, ani prachsprostý bagr a hlína. Je to prostě stavba.

Velká.

Především.