Před necelými dvěma lety se mi na Sahaře zdá sen. Mám si v něm brát krásného, mladého a velmi bohatého muže. Tmavé, lehce kudrnaté vlasy, pleť do sněda, ale ne přespříliš, na čtvrt zamyšlený, na čtvrt melancholický, ale na půl odhodlaný pohled, připravený vyřešit každou katastrofu, která by v našem společném životě mohla nastat. Naprostý ideál představ obecných, ale děje se to mně konkrétně. A já v tom dřepím ochotně, vděčně, skoro pokorně a tvářím se u toho jak panenka v celofánu.

Ještě před svatbou letíme na výlet s jeho přáteli a jejich manželkami. Muži si dělají své nevímco, loví bažanty nebo srny, řekla bych, a ženy se shrocují u bazénu vily obdélníkového tvaru na pobřeží tmavě tyrkysového moře. Lépe bych tu parcelu nevybrala a ten dům nepostavila ani já, a o vkusu, s jakým jsou dotažené detaily, si netroufám blouznit ani v horečce.

Mám na sobě smaragdově zelené plavky, ve kterých vypadám ze všech svých plavek nejvíc šik, jsem v top formě a mám nejhřívovatější vlasy, co jsem kdy měla. Žijí si vlastním životem, přesto každá vlna dokonale kooperuje s odlesky podvečerních paprsků zlatavě-měděné barvy. Nevím, zda jsem se už někdy cítila tak blaze, jako tam. A nevím, zda jsem se už někam hodila víc, než do této výkladní skříně estetiky a životní pohody.

Přesto se cítím nepatřičně.

Nemůžu si pomoct, něco nehraje a to něco je ve mně, ne v nich a v tom domě, určitě ne v tom muži nebo v ročním období, kdy se to odehrává. Nemůžu tam zůstat a ještě míň se můžu jen tak zvednout a odejít. Popadá mě čirá rozpolcenost a holá nesnesitelnost.

Řežou, šlehají a vrtají do mě tak dlouho až se proměním v drobného šedočerného tvora s velkými tlapkami. Chvíli se s tímto novým zevnějškem sžívám, ale zas až tak dlouho ne - líbí se mi to! Přesně takové prstíky měl i krtek v jedné Andersenově pohádce a ten měl dokonce i brýle. Ty já nemám a pravda, skoro nic nevidím, ale nějak mi to nevadí.

Kamínky a hlína mi samy uhýbají z cesty, odskakují jako voda v odstředivce na salát a já hbitě napředuji stále větší sítí chodeb dál a dál. Hrabu do všech směrů současně a celé se to děje tak rychle, že sotva stíhám vnímat skotačivou radost, co prostupuje každou buňku pod mým kožíškem. I na něm! A vůbec nejsem zpocená.

Nemohu se toho dodechnout, dobažit, dosytit. Nemohu s tím hloubením a klikatěním přestat, tak bezuzdně jsem v nich šťastná. A to přesto, že zde není nic než samototma zabalená do studivé provlhlé hlíny. Jen samototma a mé krtčí tělíčko, ve kterém jsem každým hrábnutím víc a víc doma. 

Najednou se prorazím doprostřed moře před vilou, akvabeluju těsně pod hladinou, rejdím na vlnách až do úplného občerstvení a pak se přes mořské dno prohrabu zpátky na terasu před domem, kde uprostřed nádherné cédrové palubovky udělám gigantický krtinec. Cítím se u toho jako nejvelkolepější krtek, co zemský plášť pamatuje, i když dnes, když to píšu, mi je té palubovky už líto. Ale tehdy ne. Nemrzela mě ani sekundu.

Ty přepěkné ženy, které jsem před svou výpravou opustila, jsou pobouřené, ale jen na chvíli, dokud z hromady zeminy nevyskočím Já. Pak jsou pobouřené ještě víc, ale současně je v té situaci vše na svém místě a nikdo, včetně mě, si to nedovolí zpochybnit. Trochu se tam s nimi pochechtám a hned se vracím do svých temných a spletitých potrubí, která mě vedou do dalších a dalších světů, až se pro mě stane naprosto přirozeným, že do žádného z těch světů nepatřím. 

Střih.

Včera jdu lesem a na jedné ze svých oblíbených stezek nacházím mrtvého krtka obaleného černými brouky s hořčicově žlutými vzory - až doma se dozvídám, že se jmenují hrobaříci. Lezou po něm, ale ještě víc se ho snaží zespoda zvednout, jako by ho chtěli vzít na ramena a nést. Zapírají se do něj, vzpírají ho k mým důlkům, aby se dostal co nejblíž a nejvýš a ještě víc k mé tváři. Je to jako by říkali, podívej, tady ti ho neseme, tys na něj zapomněla. Zapomněla jsi na to všechno. Na vilu bez jediného nepravého úhlu, pěstěné ženy, rozbombardovanou palubovku i na zelené retro plavky. Schválně, kdy jsi je na sobě měla naposled? Ani nevíš, kde je teď máš. A toho muže, co to celé započal, jsi nechala kde?

Netuším. 

Kromě krtka jsem zapomněla téměř na všechno, co mě k němu v poušti přivedlo. A zapomněla bych i na něj, kdybych na něj právě teď nekoulela svůj nevěřícný zrak. Přiznávám bez mučení a dál civím na hrobaříky, jak se jim na slunci lesknou jejich černě-žluté hřbety a jemně jimi postrkují tělo krtka do prostoru kolem. Jak ho podpírají a už už nesou až ke mně. Zkoumám jeho hlavu bez brýlí, jeho drobounké prsty a srst, trochu zaprášenou, ale pořád skoro svěží, ve skvělé kondici, protože přece nemůže být mrtvý tak dlouho.

Nemůže být mrtvý, když se takhle elegantně po kousíčkách zvedá a zase klesá, ale přesto pořád pomalinku posouvá mým směrem. Nemůže být mrtvý, když se odhodlal vylézt až na povrch země. Nemůže být mrtvý, když zase tak moc chce … až ke mně. 

***

Za tento text vděčím Bohdaně Kabátové a Jaromíru Typltovi. A taky dalším lidem, díky kterým se v přestávkách mezi psaním mohu měnit v tygrokoalu.