Zaparkujeme v jedné z úzkých uliček Kutné Hory a vykročíme do kopce směrem k Vlašskému Dvoru. Prohlídku stihneme přesně bez toho, abychom to jakkoli plánovaly. Průvodkyně nás irituje nepřesnostmi i tempem výkladu, ale obě jsme schopné si ji odmyslet. Nevím jak Jana, ale já ty raziče všude vidím. Bouchají na plíšky a pomalu u toho hluchnou.

To vše kvůli horníkům.

Jdeš do tmy a musíš věřit. Sobě, ostatním, krumpáči a zejména Barboře, že tě ochrání, když bude nejhůř. Jednoho dne se možná prohrabeš ke světlu nebo k žíle. Žiješ jako krtek, ale patříš k jednomu z nejdůležitějších stavů. Bez tebe by nebylo nic z toho bájného bohatství.

A krása už vůbec ne.

Z Vlašského dvora odcházíme vyzimované až na kost. Trochu se ohřejeme u oběda a pak se vydáme na cestu k ní. Stojí tam jako zjevení z jiného světa. Konečně má zrekonstruované i triforium. Horní vitráže jí nechali čiré, takže je v ní překrásné denní světlo. Po celém ochozu jsou vystaveny fotky a velké pláty, které mapují, jak postupně rostla.

Trvalo jí to jen pět set let.

Vdechuji prostor i jeho ozvěnu. Sloupy a okna mě uklidňují víc než jakákoliv bylina. Kladívka a lampáše mnou prorůstají až do dětství, kdy jsem se s nimi seznamovala a zpívala si dokola:

“Banícky stav buď vždy velebený,

banícky stav, to je naša slasť.

Hoc postrádam slnečný jas denný,

robím to pre svoju drahú vlasť.”

Pak je mi osmnáct a jako jediná nejdu na báňskou, ale na humanitní vědy a ekonomku. Dlouho mám pocit, že jsem ze svého rodu někam utekla. Někam daleko, odkud se snad už nejde ani vrátit.

Přesto jsem nakonec nejvíc ukotvená v klenbách a podzemí.

Kde světlo není dekorace začátku.

Je to stav, ke kterému se prorážím.