Ten kousek od bytu na zastávku mi připadá nekonečný. Každou nohu musím hypnotizovat, aby udělala ještě aspoň jeden krok. Přesně takhle jsem to dneska nechtěla, ale musím tam jít a udělat to.

Jízda tramvají mě trochu probere a z Perunovy do El Camina je to naštěstí z kopce. Všechno ve mně je těžké. Přesto když ho uvidím, celá se na chvíli odlepím od chodníku. Čeká mě před restaurací, nohu opřenou o zábradlí kolem stromku.

Jako by dneska nic nemělo být jinak.

Ryby a potvory jsou nejlepší, co jsme kdy spolu ochutnali a diskuze o tom, jak by šla předělat Viktorka Žižkov nás vezme na cestu okolo světa. Začneme v římském Koloseu a skončíme v Allianz Areně v Mnichově.

Pak mu vykládám, jak se nám do šachty nevejde výtah a jak se to bude muset předělat. Usmívá se nad tím, že se už z podobných překvapení nehroutím. Má pocit, že mě to naučil on. Já zas pocit, že díky mně si dnes umí některé problémy připustit. Alespoň orientačně.  

Každá moje buňka si přeje, aby to nebylo dneska. Až někdy jindy, prosí mě většina. Přesto to nakonec řeknu. Vyrovnaně, jak to jen jde.

Neprotestuje.

Můj klid, jako by ho vzal s sebou do proudu medu. Kapky mých slz v něm formují podlouhlé jamky. Pomalu se roztékají a zastaví se až u Kolosea.

U nejlepší arény, ze které se nohy dostanou ven za pouhé tři minuty. Ať stojí kdekoliv.

Přesto těm našim to trvalo rok a půl.